Slyšeli jste už o mém nejsilnějším zážitků z raftů na Alpské exkurzi? Jak soused říká: „Nevadí, jaký zážitek je, jestli je kladný nebo záporný, hlavně že je silný!

Prý dostaneme zpestření zoologické exkurze v podobě splutí jedné z nejkrásnějších rakouských alpských řek. Na raftech jsem snad nikdy nebyla, tak to bylo moje poprvé!

Dojeli jsme na místo a čekáme na povel instruktorů, až nás začnou navlíkat do skafandrů. Každý dostal helmu, nějaký ten obleček, boty, pádlo a byli jsme naloženi do dodávek. Nadšené štěbetání kolem, ať už s úvahami, jak to bude suprové, nebo od holek hodnocení našich instruktorů. A tady to začalo. Měla jsem outdorový foťák, tak jsem fotila jako jedna z mála a o sto šest. Zastavili jsme se na místě, kde to vypadalo suprově až do té doby než jsem uviděla ty zatracené peřeje. To už se mi to moc nelíbilo, ale couvnout už se nedalo. Se zděšením jsem se snažila pozorně poslouchat instrukcím odborníků, ale stejnak jsem pak brala pádlo dost křečovitě. Můj strach byl oprávněný! Pádlo se stalo osudným mému hornímu řezáku. Proč? Zazněl povel nasedááat a měli jsme si pamatovat, že začneme pádlovat dle aktuálních instrukcí. Strčili nás do peřejí, potvory. Všichni výskali nadšením, jen já hrůzou. Držela jsem pádlo, jak jsem měla a přitom, jsem zuby nehty se tiskla k raftu. Hups a cvak. Jak jsem měla zatnuté zuby zděšením, že člunek je neovladatelný a dělá si se mnou, co chce mě při jednom nárazu nadskočily ruce s pádlem a cvaklo mi to o zuby. Značnou chvilku jsem byla v šoku a jen jsem svírala ten kus železa v rukách. Pak mi něco začalo vrzat mezi zuby a slyšela jsem jen řvaní kolegů z posádky, ať nelelkuju a pádluju. Ale já už si strašně moc přála vylézt z raftu a na tu střeštěnou zábavu se vykašlat, nepádlovala jsem.

Nebul, to bude dobrý! Nebude, vždyť jsem si urazila zub. Ale bude, ono se to časem zarovná a aspoň máš suvenýr! No, to se mi ale nelíbí, vždyť za necelý týden odlétám na Papuu a co tam budu dělat s uraženým zubem, když už teď se připravuji na ty tvrdé suchary, co nám slibovali?

Pro mě v mlze a se svěšenou hlavou si to šlapeme do nějakého kaňonu, místo přestávky. Vyškrabu se tam a po omrknutí terénu se dostavuje další zděšení. To ne, to já nedám, zůstanu tady. Čekalo nás totiž zdolání skalní zídky, po které stékal potok jen za dopomoci provazu a ještě buhví jak upevněného. Mě se tady líbí! Chci rozjímat, nechte mě tady na tom kameni. Málem by mi to prošlo, kdyby se pro mě nakonec nevrátil ten instruktor, kterého holky tolik obdivovaly a nepřesvědčil mě, že tohle není překážka. Tak jsem tedy šla. Ale ne kvůli němu, ale že jsem se nechala vyhecovat k hotovému šílenství. Bláznivá jsem dost na to, abych zkusila cokoliv, ale tomu čemu nevěřím bych se dobrovolně nepodřídila.

Nakonec to byla taková dobrodružná adventure cesta a klaustrofobik naštěstí nejsem. Kolem mě byl místy prostor jen tak tak abych prošla, za mnou už nevím ani kdo asi instruktor a nebo kolega? Prostě jsem byla sevřená. Z jedné strany na mě dával bacha ten, co to způsobil, abych nenabrala zpátečku a z té druhé strany vždy nějaký gentleman, který se mi snažil pomoci se někam vyškrábat. Většinou jsem tu nabízenou ruku nepřijala, leda jen pokud jsem něco někde čapla plujícího na vodě s tím, že to chci určit, ale nemám na to, abych to držela, tak jsem takhle podávala nějaké svlečky hmyzu a plující ropušky a už ani nevím co. (Chudák instruktor, jelikož ho asi nikdo neupozornil, co jsme to za divnou bandu, ale asi ostatním to nevadilo.) Až pak mi řekli, že ta žába je jedovatá a ať je nezachraňuju, že umí plavat (i když rozpláclá na vodě se mnohdy točila do spirálky a nevypadalo to tak). Celkem jsem si to tam i užila. Někde bylo i vody po prsa, jinde jsem třeba ani nestačila, jen jsem hledala kolem sebe kameny, když jsem mohla, tak jsem lezla na horu po zadku, tak že jsem se vyhoupla nahoru a pak jen vyšvihla nohy na druhou stranu.

Cílem výletu do kaňonu byla nějaká propadlá chatrč a ostatky nějakého divočáka, který sem chudák spadl od někudy z výšin a kolegové ho obraly o kly (jako suvenýry). Cesta zpátky už byla fajnová a už ze mě opadlo to počáteční rozčarování a strach. Až dole u raftů jsem se na posádku opět začala divně koukat, co to po mě k sakru chtějí? To mám nasednout do toho nebezpečného ďáblova prostředku? To tam budou další peřeje? Ne, děkuju, půjdu pěšky (to miluju a sama si aspoň stanovím tempo a poslechnu zvuky kolem). Nakonec mi, ale zase nějak přesvědčili a už ani nevím jak, možná příslibem, že už tam peřeje nebudou. Ale to pěkně kecali.

Byla jsem ráda a ještě jsem se chvilku motala, když jsme dopluli k cíli. Hurá!

Večer v kempu pod širákem a pod hvězdičkami se mi ale spalo nádherně. Koupila jsem si na recepci flašku moštu, kde jsem se radši ujistila, že je to nealkoholický – jen ovocná šťáva (už mám z Rakouska své zkušenosti s moštem). A už to bylo v pohodě a natěšená na zítřek s jasnou oblohou nad sebou a pod nějakou horou, nějakého národního parku, kde jsme vlastně vůbec nebyli, jsem usnula.

————————————–

Řeka se jmenovala Enže a byla doopravdy krásná, ale pro mě pro příště jedině pěšky jít podél toku.

A zubařka ze mě byla děsně nadšená, když jsem se k ní vecpala do ordinace těsně před tím, než jsem odletěla na letiště.

Your Message...Your name *...Your email *...Your website...

Napsat komentář